V dobách, kdy jsem toho o Světlaně věděl málo, i v době, kdy jsem si přečetl první publicistické práce, přemýšlel jsem nakonec vždycky o tom, proč byla v božickém případu souzena tak velká skupina lidí a proč byly tak veliké rozdíly ve výši udělených trestů.
Zklamala mě i nejobsáhlejší a zatím bohužel jediná komplexnější práce od Jaroslava Pospíšila s názvem Hyeny v akci s podtitulem Krvavá Světlana. To, že autor „zjednodušil“ příběh Znojemské (prakticky se dá říct Božické) Světlany na jednu necelou stránku a ještě tam použil nesprávnou fotografii domu Jana Filipa, mě nakonec vedlo k tomu, že jsem se do pátrání a zpracovávání pustil sám.
Ve dvaceti pokračováních se i mé poznatky a znalosti značně obohatily a proměnilo se i mé nahlížení na celý případ a jeho účastníky. I proto si nechávám hlavní aktéry a nejvýznamnější osobnosti až na dobu, kdy jsem schopen na příběhy nahlížet z mnoha stran a úhlů a snažím se dobrat podstaty celého případu. Pátrat po motivech jejich jednání, o jejich odvaze i obavách, snažit se pochopit, proč se v některých okamžicích zachovali tak, jak potom třeba vypovídali při výsleších a u soudu. To nejobtížnější je vcítění se do atmosféry tehdejší doby, do konkrétní státní i božické reality.
K těm, kteří si zasluhují zcela nepochybně největší úcty, se řadí především Josef Kudlička. Rodák z Černčína (narozený v roce 1899) se přiženil do Klobouček u Bučovic a v roce 1945 se s částí rodiny (manželkou a mladšími, neplnoletými dětmi) přestěhoval do Božic na usedlost č. 32, kde hospodařil na 12 ha polí. S manželkou Františkou měli 4 syny a 3 dcery. Za 1. republiky byl člen Čs. strany lidové, v níž se angažoval i po válce. V Božicích se stal předsedou její místní organizace. Po volbách v roce 1946 se stal místopředsedou MNV Božice. Po únorovém převratu v roce 1948 patřil mezi ty čelné představitele místní správy, kteří byli ze svých funkcí nekompromisně odstraněni. Pokusil se sice o taktický politický manévr, kde chtěl „využít“ tzv. Gottwaldovy výzvy, ovšem „bdělé oko“ akčního výboru tento „tah“ prohlédlo a zmařilo. A Josef Kudlička tak skončil nejen ve funkci místopředsedy MNV, ale i člena obecního zastupitelstva a ukončil i svoji politickou činnost v lidové straně. Přesto byl místními politickými činiteli považován za odpůrce režimu a „nepřítele nového lidově demokratického zřízení“ číslo jedna.
I tak mu v této politicky nepříznivé době zůstalo hodně známých a přátel, a to jak v ulici, kde bydlel, tak i mezi řadou rolníků z Kolonie. Kontakty udržoval i v okruhu bývalých členů strany lidové, byť jako místní stranická organizace ukončili po únoru 1948 svoji činnost, stejně jako s církevními představiteli v obci i okolí. Zkušenému komunálnímu politikovi (bylo mu v té době 50 let) bylo jasné, že nastupující režim se bude snažit v rámci upevňování si moci hledat jakoukoliv záminku, aby ukázal svou „tvrdou pěst“. Taky si uvědomoval, že se hned tak nezbaví nálepky „třídního nepřítele režimu“ a že pro změnu poměrů bude třeba něco dělat. Na druhou stranu počítal s tím, že v případě prozrazení případné odbojové činnosti, může dojít až na velmi tragické důsledky nejen pro něho, ale i celou rodinu.
A situace, kdy se musel rozhodnout, přišla poměrně záhy. Počátkem roku 1949 jej soused – hostinský Antonín Daněk, známý svou partyzánskou minulostí na Valašsku – oslovil. „Sousede, nechtěl byste být partyzánem?“ zeptal se někdy v únoru 1949 hostinský Daněk Josefa Kudličky, když byl zrovna lokál prázdný. „Nyní přece žádní partyzáni nejsou!“ odvětil jakoby bez zájmu Josef Kudlička, který neskrýval svou nedůvěřivost a opatrnost vůči lidem, které dost dobře neznal a kteří se podle něj angažovali pro nastolení nového režimu (Daněk snad byl v té době členem komunistické strany). „Ještě bude potřeba mnoho partyzánů,“ ozval se důrazně Daněk a se slovy, že si o tom ještě popovídají pohlédl se zdviženým obočím a významným mrknutím na Kudličku. „No dobrá,“ odvětil Kudlička a víc se o tomto tématu ten den s Daňkem nebavil.
Asi za týden přišel Kudlička opět do Daňkova hostince. „Tak mám již tři partyzány,“ vítal jej v prázdném sále hostinský Daněk. Když pak uvedl jména rolníků – Paděry, Hanuše, Neděly – a taky řezníka Smetany, získal si přece jenom důvěru Josefa Kudličky. Slovo dalo slovo, Daněk vysvětloval poslání a cíle vlastenecké organizace Světlana, její provázanost s partyzánským hnutím na Valašsku a požádal Kudličku, aby zvážil svůj podpis přísahy a vstup do této odbojové organizace. Kudlička podepsal a zvolil si krycí jméno Orel. Domluvili se, že ho Daněk bude kontaktovat, až ho bude potřebovat.
Tak nějak lze z dostupných materiálů rekonstruovat vstup Josefa Kudličky do Světlany.
To, že se Josef Kudlička stal důležitým a spolehlivým spolupracovníkem Antonína Daňka vyplývá z policejních materiálů. Nejenže získával pro spolupráci další občany, ale sám se aktivně zapojoval do akcí božické Světlany. Společně s Antonínem Švarcem patřil po Daňkově útěku do zahraničí k vedoucím představitelům božické Světlany.
Nebylo určitě náhodou, že byl posledním ze zatčených členů božické Světlany, které státní bezpečnost vyslechla. Přesto právě jeho odpovědi při výslechu jsou důkazem, že vzal hodně věcí na sebe a vypovídal jenom nezbytně nutné a to ještě velmi neurčitě. Typické jsou jeho odpovědi „někdy v únoru, už si přesně nepamatuji“ apod.
Diskutovat
Zobrazit všechny příspěvky
Připravuje Mgr. Ladislav Nevrkla
|
