Dne 22.3.1949 se podařilo skupině uprchlíků, v níž byl i Antonín Daněk, hostinský z Božic a vedoucí organizace Světlana v Božicích, přejít v prostoru u Čížova na Znojemsku do Rakouska. Čtveřice, v níž byli dva muži (A. Slabík z Komořan, šéf Světlany-Jarmily na jižní Moravě, a A. Daněk) a dvě ženy („poručice Jarmila“ alias Bedřiška Slavíková, dnes Došlíková, a středoškolská profesorka z Brna Karla Kostelková z Habrovan u Rousínova). Skupina dorazila na nádraží v Retzu (v sovětské okupační zóně) a nasedla do vlaku směr Vídeň.
Podle vzpomínek Bedřišky Slavíkové, údajů z výpovědi A. Švarce a záznamů StB je možno rekonstruovat následující dění.
„Šli jsme celou noc pěšky velkým lesním porostem směrem k venkovskému nádraží. Po normální cestě jsme nemohli jít, neboť tudy často projížděly ruské pátrací hlídky. Ráno, když se rozednívalo, došli jsme do nádražní stanice Retz. Ve vesnici bylo plno ruských vojáků a sebemenší podezřelé chování by nás mohlo prozradit. Štěstí nám přálo, nastoupili jsme do vlaku směrem na Vídeň. Celou cestu nepřišla žádná kontrola“ uvádí Slavíková. Podle Daňka chtěli vystoupit v předposlední zastávce před Vídní, ale zjistili, že na nádraží je plno ruských vojáků. tak se vrátili zpět do vlaku a vystoupili až ve Vídni. „Ve Vídni na nás čekal muž – vídeňský Čech – který nás zavedl ke své rodině.“
Druhý den odjeli taxíkem na francouzské velvyslanectví, odkud se chtěli dostat do Paříže a navázat kontakt se svým guruem Vávrou-Staříkem. Francie však přijímala pouze muže. Proto jeli všichni čtyři na americké velvyslanectví. Tam byli přijati. „Přihlásili jsme se v uprchlickém oddělení americké CIC (později přejmenované na CIA). Po důkladném prošetření na CIC jsem obdržela status politického uprchlíka a stala jsem se spolupracovnicí CIC. Ve Vídni jsem však nemohla zůstat nastálo, neboť tam nebylo uprchlické centrum“ doplnila Bedřiška Slavíková. Pobývala proto nejdříve v Linci a poté v Innsbrucku. Odtud začátkem dubna 1951 odcestovala do Kanady. Tam se vdala a za dva a půl roku se s manželem odstěhovala natrvalo do Austrálie. Tam podle mých informací ještě dosud žije (narodila se 30.11.1926).
Slabík i Daněk požádali telegramem Vávru-Staříka, aby za nimi přijel do Vídně. Stařík Daňkovi odpověděl, že do Vídně nepřijede, ale že se s nimi setká v Innsbrucku. Podle výpovědi agenta CIC Emila Kováče bylo mj. zjištěno, že „ve Vídni vyvíjí ilegální činnost emigrantská skupina tzv. Světlana, která vysílá spojky ponejvíce na Moravu... Spojky ze Světlany dostávají neb předávají zprávy někde v Brně, odkud jsou dopravovány dále... Jmenovaný Slabík se t.č. trvale zdržuje v Linci a dojíždí do Vídně. S ním spolupracuje muž ve věku 26 – 28 let, který vystupuje pod jménem Vlk. Tvrdí o sobě, že jméno používal také za své partyzánské činnosti na Moravě...“ My víme, že tímto mužem s krycím jménem Vlk byl Antonín Daněk z Božic.
Ještě před schůzkou s Vávrou-Staříkem v Innsbrucku došlo ke krátkému návratu A. Daňka do Československa. Tuto cestu líčil za několik dní A. Daněk svým spolupracovníkům ze Světlany v bytě Antonína Švarce v Českých Křídlovicích.
Je začátek dubna 1949 a Antonín Daněk se vydává na svou cestu do ČSR. Podobnou trasou, jakou před několika dny do Rakouska přišel. Především měl za úkol zjistit, proč nebyla dána do provozu vysílačka, kterou dal znojemské skupině (Churý, Hofer aj.) A. Slabík.
Diskutovat
Zobrazit všechny příspěvky
Připravuje Mgr. Ladislav Nevrkla
|
