|
|
Co se děje... |
|
| Světlana 46: Situace v Božicích po smrti Antonína Daňka |
Z části bývalé věznice v Uherském Hradišti, kde bylo ve vazbě rok a půl až dva roky vězněno též 17 členů „božické“ odbojové skupiny Světlana-Jarmila (ano, tak zní správný název té „naší“ Světlany), bude Muzeum totality. Je to další z důležitých „stavebních“ kamenů našeho poznání nedávné, ale záměrně informačně deformované minulosti. Další pozitivní zpráva přišla ve středu 12.5.2010 - historik Jiří Pernes byl odvolán z funkce ředitele Ústavu pro studium totalitních režimů. „Položil“ ho Michal Stehlík, děkan Filozofické fakulty Univerzity Karlovy a zároveň vnuk jednoho z obžalovaných v jiném nevyjasněném případu padesátých let – „případu Babice“. Třetí informace už tak „slavná“ není – v televizi opět běžel dokument „Ploština, krvavá paseka“, který má do hodnověrnosti dosti daleko. Ale tak už to občas v našich veřejnoprávních médiích chodí. Vybraní svědci a jednostranný scénář nejsou to nejlepší pro získání pravdivějšího pohledu na kontroverzní případ z konce války. Snad se jednou i tady dočkáme.
Ale zpátky k naší cestě po pokusu o rekonstrukci událostí v Božicích a okolí v květnu 1949.
Tragická smrt zakladatele a prvního velitele „božické“ Světlany Antonína Daňka nad ránem 15.5.1949 u domu (nebo v kuchyni?) Jana Filipa (v současné době tento dům opravuje Alena Škrabalová a Roman Himal) předznamenala neodvratný konec celé skupiny, byť to v daný moment přímí účastníci ještě nevěděli. Ti, kteří se zapojili více, však tušili, že Daňkovou smrtí jejich příběh nekončí. Týkalo se to především trojice Antonín Švarc (pověřený velitel “božické“ Světlany), Josef Kudlička a Josef Churý (znojemský člen Světlany). Pokusím se v následujících dílech zmapovat právě jejich osudy. Dnes tedy příběh první – Příběh Josefa Kudličky.
Neděle 15.5.1949 byla úplně jiná, než běžné neděle. Ranní zatýkací akce u masny řezníka Františka Smetany znamenala pro občany Božic a Českých Křídlovic doslova šok. Pro některé celoživotní. Náhodní svědci vůbec netušili (a ani nemohli tušit), co se děje. Navíc jejich vnímání událostí a jejich pozdější interpretace jsou velmi subjektivní a mnohdy úplně zkreslené a zhusta nepřesní i nepravdivé. Jak jsem uvedl nedávno: Historici vědí, že pamětníci jsou obecně velmi nespolehlivými zdroji.
Sami aktéři tušili, že by teď mohli být na řadě oni a tak jejich první myšlenky byly: Kdy si pro nás přijdou a kam se ukrýt? Spásu viděli v té chvíli v útěku z Božic. Jednou z variant byl úkryt u někoho známého mimo obec, jinou ze zvažovaných možností byl i odchod za hranice. Josef Kudlička nečekal a vydal se za svým známým (též členem Světlany-Jarmily) Ladislavem Smrčkem na Kolonii. Radili se, co dělat a přitom se vydali pěšky na nádraží do Hrušovan n.Jev. Kudlička navrhoval, že by mohli jet do Brna a tam jít k jeho synovi Janovi. Co se v daný moment děje ve vsi, nevěděli. Po cestě situaci probírali ze všech stran. Co když na nádražích hlídkuje Bezpečnost? Ale co když se nic neděje? A tak se vrátili do Božic, aby se na dočasný odchod lépe připravili. J. Kudlička se rozhodl navštívit ředitele školy Augustina Michálka, který byl též jednatelem mysliveckého spolku, a požádat ho o vydání jednatelské knihy lovecké společnosti, aby měl v rukách nějaké alibi, kdyby ho náhodou chytili příslušníci Bezpečnosti. Jednání u pana ředitele Michálka však chvíli trvalo a když Kudlička vyšel ven, Ladislav Smrček na něj již nečekal. A tak se Josef Kudlička vydal na hrušovanské nádraží sám. Koupil si jízdenku do Břeclavi, tam vystoupil a znovu zvažoval, co dál? Když se trochu uklidnil, rozhodl se nakonec, že se vrátí zpět do Božic, ať už to dopadne, jak chce. Když přijel do Božic, zjistil, že je již všude klid a když přišel domů, zjistil, že ho (zatím) nikdo nehledal.
Ladislav Nevrkla
 Foto autora
Diskutovat
Zobrazit všechny příspěvky
|
|
|
|
