|
|
Co se děje... |
|
| Krása spasí svět |
V článku Karla Haly Božické stromy: Strom č.4 se autor mimo jiné zamýšlí nad alarmujícím špatným stavem kapličky nacházející se vedle popisovaného stromu. V jiném článku, Z duchovních dějin Božic: Kalendář 2010, se dočteme o žalostném stavu Bílého kříže u Božic. Prvně jmenovaný článek vyvolal diskuzi , jejímž vyústěním by mohl být první krok k záchraně obou památek. To je určitě pozitivní nejen z hlediska estetického, ale i duchovního. Obě hlediska jsou totiž navzájem propojená.
V šestém čísle časopisu Milujte se je rozhovor s kardinálem Tomášem Špidlíkem, v němž je zmíněna myšlenka, že „krása spasí svět“. A čím? „Proč je uhlí škaredé a diamant krásný, když jsou chemicky stejné? Protože v uhlí vidím jen to uhlí, ale v diamantu vidím světlo, tedy v jednom vidím druhé. A jakmile člověk začne v jednom vidět druhé, tak se to najednou všechno spojuje.“ (Milujte se č. 6, s. 25). Ano, jakmile v krajině uvidíme např. obraz své duše, začneme vše vnímat v jiných rozměrech. A leccos to o nás také vypoví. A naopak, udržovaná a harmonická krajina může utvářet naši duši (pokud se tomu otevřeme) a člověk to pak může vyjádřit tak krásným způsobem, jako básník Otokar Březina v Letním Slunovratu:
Sad modrý dálek jak voní! V taneční hudbě tisíce letů
na hvězdy půlnocí čeká svatební veselí květů.
Nakloň se k růžím! Ať úsměv, motýl vyššího jara, s nich sletí,
vyplašen dotknutím světla z tvých zraků, a na rty usedne ti!
Sad modrý dálek jak voní! V taneční hudbě tisíce letů
na hvězdy půlnocí čeká svatební veselí květů.
Mdlé ruce zajatých, v radosti zdvižené, zatřásly mříží,
nejhlubší vítr zdvih naděje, letnice země a duchů se blíží.
Nakloň se k růžím! Ať úsměv, motýl vyššího jara, s nich sletí,
vyplašen dotknutím světla z tvých zraků, a na rty usedne ti!
Hle, cestou v obilí skrytou, v tajemném zachvění celého kraje,
žnec neviděn kráčí, však po klasech lesk jeho ocele hraje...
Obě památky jsou odkazem našich předků. Předků, kteří žili ještě v době, kdy lidská existence byla bytostná a úplná a cítili s celým vesmírem. Opravou obou památek se můžeme opět přiblížit k podobnému chápání světa, což na škodu určitě nebude.
Pokud je pro nás krajina obrazem stavu duše, tak je téměř symbolické, že tento záměr vznikl v postní době. Je to období, v němž se křesťané připravují na slavení Velikonoc (nejdůležitější křesťanské svátky) a je to mj. doba vhodná pro „obrácení“ a konaní dobra, „zlepšení“ stavu naší duše. A zlepšení stavu naší duše možná oceníme, až, jak píše Otokar Březina v posledním verši citované básně, žnec neviděn bude kráčet a začne sklízet. Čímž měl asi na mysli slova poslední knihy Nového zákona Zjevení, kapitola 14, od verše 14:
„14 A viděl jsem, hle, bílý oblak, a na oblaku sedí někdo jako Syn člověka, na hlavě má korunu ze zlata a v ruce ostrý srp. 15 Vtom další anděl vyšel z chrámu a mocným hlasem zavolal na toho, který seděl na oblaku: "Pošli svůj srp a začni žeň, protože nastala hodina žně a úroda země dozrála." 16 A ten, který seděl na oblaku, hodil svůj srp na zem, a země byla požata.“ (Bible, Ekumenický překlad)
PhDr. Ladislav Nevrkla
 Foto autora
Diskutovat
Zobrazit všechny příspěvky
|
|
|
|
