V předcházejících částech (naposledy 4.9.2008) jsme sledovali přípravy bývalého slovenského cyklisty R. Hutyry na balónový útěk z Československa v roce 1983. Minulý díl končil dramatickým startem od větrolamu Za Božicemi v oblasti u dnešního vinohradu „Božická pustina“.
Balon podruhé ve vzduchu
Balon se podruhé vznesl a rychle dosáhl výšky kolem dvou kilometrů. Tak si to naplánovali, aby byli v bezpečí před střelami pohraničníků. Vítr je unášel jihovýchodním směrem nad pohraniční obec Hevlín. Hutyra také hodně sázel na moment překvapení, na to, že vojáci na hranici nebudou schopni se rychle zorientovat a radar jej zobrazí jako klidný bod, nikoli jako letící cíl. Taky to vyšlo. Když byli nahoře, v dostatečné výšce, dovolili si na chvíli vypnout hořák. „Nezapomenutelný okamžik přeletu pro mne a celou rodinu nastal po vystoupání nad mraky osvětlené polovičním Měsícem v úplném tichu po vypnutí hořáku. Trvalo to možná několik minut. Ty máme v paměti jako věčnost. Je to zážitek, na který se nedá zapomenout.“ Tehdy to ale byly nervy!
8. Nekonečné minuty nad Hevlínem
Ale to už se o nich dole vědělo. Ve 23. části televizního cyklu Příběhy železné opony vysílaném na ČT 26.6.2006 pod názvem Největší vítězství uvedl historik Vaněk, že první, kdo uviděl balón, byla obyvatelka hájenky poblíž Božic paní Michalcová.
Ze záznamu pohraničního útvaru ve Znojmě plyne, že ještě předtím, než ho zaznamenali pohraničníci, spatřil jej náhodný chodec. „Dodatečně bylo zjištěno, že let balonu krátce předtím zpozoroval občan Toman z Dyjákovic, který poznatek nehlásil,“ zapsal do hlášení pohraničního útvaru Znojmo důstojník Bartůšek.
Pohraničníci zjistili poprvé „vzdušný cíl“ ve 22.39, kdy ho spatřila hlídka za Dyjákovicemi (přibližně uprostřed silnice mezi Dyjákovicemi a Hevlínem) a řádně o něm informovala nadřízené. Z hlášení pohraniční stráže uvádíme: „Vzdušný cíl zpozorovala hlídka útvaru Dyjákovice ve 22.39 h na stanovišti Bunkr.“ Pak jej znovu uviděli pohraničníci přímo na hranici, v Hevlíně, to bylo ve 22.50. V hlášení se píše: „Let balonu dále zjistila kontrolní hlídka u signální závory Hevlín ve 22.50 h.“ Co se dělo dole na hranicích, to přesně nevíme. Že to ale později bylo zralé na pořádný „pojeb“, to si dokážeme všichni, kdo jsme kdy byli na vojně, velmi živě představit.
Vzduchoplavci nahoře zatím zažívali krásný pocit z pomalého letu. Navzdory temnotě se orientovali kupodivu dobře. Rakouské vesnice byly dobře osvětlené, ty české podstatně hůř. A mezi nimi úplně temné pohraniční pásmo. Zamířili nad ně. Vítr však slábl a balon se vlekl. Hutyra shodil dolů další bombu a balon se otřásl.
Ve 22.59 se pohraničníci vzpamatovali. Dole pod gondolou se rozsvěcují světlomety a vojáci vystřelují světelné rakety. Jedna z nich sice ozáří balon, ale nikdo po nich nestřílí. Naštěstí.
Podle jedné neověřené verze prý československá kontrarozvědka věděla, že se v baloně nacházejí děti, a proto prý padlo jednoznačné rozhodnutí: Nestřílet! Podle jiné (pravděpodobnější) verze vyhodnotili naši pohraničníci situaci špatně, nebyli si totiž v tu chvíli jistí, zda se nejedná o rakouský balon a než přišly instrukce „shora“, tak už nebylo, o čem rozhodovat.
Příště: Kdo za to může?
Diskutovat
Zobrazit všechny příspěvky
Píše Mgr. Ladislav Nevrkla
|
