|
|
Co se děje... |
|
| Světlana 45: Antonín Daněk – svědek, který byl umlčen!? |
Řada indicií, s nimiž jsem se poslední dobou seznámil, svědčí o tom, že problematika, jíž se dlouhodobě zabývám v souvislosti s případem Světlana, může mít úplně jiný rozměr a úhel pohledu, než jak byl případ dosud všeobecně nazírán a vnímán.
Ukazuje se totiž, že s osobností Antonína Daňka to mohlo být všechno i trochu jinak! Antonín Daněk – zdá se – se s největší pravděpodobností stal obětí komplikovaných vztahů, závisti, nenávisti a zrady. Je třeba dále shromažďovat fakta a pokusit se rozkrýt vše, co nám osvětlí nejen jeho činnost, ale i okolnosti, jež vedly k jeho tragickému konci. Vydejme se dnes po stopách příběhu, pro který jsem zvolil onen titulek: Antonín Daněk – svědek, který byl umlčen!
První velký okruh k tomuto tématu zahrnuje Daňkovu partyzánskou činnost. V kapitole Světlana 40: Partyzán Antonín Daněk, 2. část aneb Co se stalo na Vařákových pasekách, jsem se věnoval událostem, které dokládají zapojení Antonína Daňka do partyzánské činnosti na východní Moravě. Nejsou to moje popisy událostí, ani žádné jednoznačné závěry jsem z toho nevyvozoval. Je to stále živé téma, kterému se věnují renomovaní odborníci – historici, např. na FSS MU v Brně, odkud jsem čerpal většinu podkladů k oné kapitole.
Ve čtvrtek 8.4.2010 byl na ČT 2 ve 20 h odvysílán dokument Příběh statečnosti a zrady: Lipovec - Licoměřice 1 (Podivuhodná historie partyzánské obce a jejích obyvatel) o partyzánské brigádě Mistr Jan Hus, která působila na Českomoravské vrchovině v letech 1943–45. Tato část dějin partyzánského hnutí není příliš známa, ale je to část tragická a osudná. Na památníku - dřevěném kříži za vsí - jsou napsána jména asi třiceti obětí...). Je to vlastně obdobný příběh, jakým je i příběh bojového partyzánského oddílu Ploština působícího v rámci 1. čs. partyzánské brigády J. Žižky, o němž jsem se zmiňoval v kapitole Světlana 40.
Jisté je jedno: Mladý „radikální romantik“ Antonín Daněk byl prostřednictvím známých a na základě jejich doporučení přijat do partyzánského oddílu Ploština v únoru 1945 (uvedeno je datum 10.2.1945) ve věku 22 let. Zkuste si to nezaujatě představit na sobě nebo na svých dětech či vnucích! Antonín Daněk měl to štěstí, že všechny zátahy nacistických protipartizánských jednotek přečkal. Možná však právě tam by se mohl hledat jeden ze zárodků jeho budoucí tragédie. Možná, že byl A. Daněk svědkem něčeho, co mělo zůstat navždy utajeno. Možná…?
Druhá rozsáhlá kapitola se týká poválečných událostí. Není totiž žádným tajemstvím, že hned po válce se plno „revolucionářů“ dalo ke komunistům a budovalo kvapem svoji politickou kariéru. Většina účastníků odboje („Zápaďáci“, „Východňáci“ i partyzáni) očekávala aspoň minimální ocenění svých zásluh z doby odboje. Velice rychle ale museli vystřízlivět. Nejen vojáci, kteří bojovali na Západě (letci v Anglii, tankisté ve Francii, pěšáci na Blízkém Východě), ale i partyzáni byli postupně odstavováni od „lizu“. A netřeba zdůrazňovat, že většina z nich to nesla velmi nelibě a těžce. Definitivní zlom přišel po 25. únoru 1948. Tak se stalo, že se část „odstavených“ partyzánů zapojila znovu do odboje, tentokrát protikomunistického. A to přesto, že valná část z nich členy KSČ rovněž byla. Tak jako za nacistické okupace byly partyzánské skupiny infikované zrádci a agenty z vlastních řad, stalo se totéž i ve vznikajících odbojových skupinách po roce 1948. Konfidenty StB se stávali jejich bývalí bojoví druhové, kteří sem byli zcela záměrně posíláni a nasazováni. Jak měli ti nezištní odbojáři poznat, že se svěřují zrádcům a udavačům? Proč podezřívat, když to byli lidé, které znali? Kdo mluvil? Kdo zradil? Mezi odbojáře tak byla zaseta zrníčka nedůvěry.
Daněk měl to „štěstí“ (nebo tu „smůlu“?), že patřil mezi ty, kteří šli osídlovat pohraničí. Celá Daňkova rodina opustila Francovu Lhotu a odešla do obce Bantice na Znojemsku. Tady se Daněk v roce 1946 oženil (manželka Františka) a tady se brzy mladým manželům narodila dcera Marta. Daněk hledal pro svoji mladou rodinu nové bydlení. Brzy je našel – v dubnu 1947 se stěhuje do nepříliš vzdálených Božic a stává se hostinským v budově č. 29, kde byl i byt a malé hospodářství. Daněk byl daleko od svých bývalých bojových druhů, ale na druhou stranu se velice rychle adaptoval ve svém novém bydlišti, v Božicích. Vzpomínky pamětníků jsou různé. Někteří uváděli, že byl nezodpovědný, rád svým jednáním provokoval a šokoval. Nejednou jsem slyšel příběh, podle něhož se Daněk rád ukazoval se zbraní ve svém lokále, nejčastěji s pistolí a nikdo nevěděl, jak vážně myslí její použití. Dnes bychom řekli frajer, který se rád ukazuje, rád na sebe upozorňuje. Někdo ho obdivoval, někdo haněl, někdo se ho bál… Třebaže Antonín Daněk žil v Božicích necelé dva roky, zná jeho jméno takřka každý občan Božic. I když jsme o něm donedávna věděli tak málo.
Třetí okruh v sobě skrývá asi nejvíc nezodpovězených otázek. Hodně „černých skříněk“ se týká jeho měsíčního pobytu v rakouském exilu. Ve Vídni, v utečeneckém táboře v Linci i jeho dvou návratů do Česka. Nezodpovězená a záhadami opředená je též účast majora Ludvíka Hlavačky, od 1.1.1949 pověřeného velením Krajského velitelství Státní bezpečnosti ve Zlíně v dané chvíli s úřadovnou v Uherském Hradišti, při zatýkací akci proti Antonínu Daňkovi v Božicích. Proč takový vysoký funkcionář StB jel zatýkat zcela „bezvýznamného“ hostinského Antonína Daňka do hodně vzdálené, téměř neznámé obce Božice na Mikulovsku (do 1.2.1949 na Znojemsku)? Proč ho tam někdo poslal? Nechtěl třeba někdo „jednou ranou“ oddělat jak nepohodlného kariéristického funkcionáře (Hlavačku), tak nepohodlného svědka nějaké události (Antonína Daňka)? Víme? Nevíme? Tak zase příště… Něco totiž víme!
Ladislav Nevrkla
 Foto autora
Diskutovat
Zobrazit všechny příspěvky
|
 |
Pro zvětšení klikněte na foto.
|
|
|
|
