Pro Božice

Co se děje...

Světlana 33: Nechte aspoň tu desku aneb kauza Božické pomníky podruhé!

Nejasnosti, které celospolečensky panují kolem některých historických událostí (a patří k nim i případ Světlana) by nám neměly zatemňovat mozek. U historických událostí platí, jestli se staly, nebo ne, jestli jsou známy konkrétní osoby, které do nich byly vtaženy, nebo ne a nakonec i aktuální politická vůle, nebo ne.
V případu Světlana zůstává několik „bílých“ míst, které se zatím nepodařilo spolehlivě zaplnit a které jsou předmětem bádání. Nic to však nemění na skutečnosti, že události z let 1949 – 1951 patří k Božicím stejně neodmyslitelně jako třeba rozhodnutí o postavení penzionátu Maria Hilf (kláštera) nebo založení české Kolonie. Tak jako to neměl v letech 1891 - 1893 prelát Max Mayer jednoduché, aby prosadil postavení takové monumentální stavby na svažitém pískovcovém terénu (včetně jeho zafinancování), neměli to jednoduché Češi, kteří se dobrovolně rozhodli obnovit a posílit český živel v poněmčeném příhraničí po roce 1918, tak to taky neměli jednoduché lidé, kteří nesouhlasili se způsobem a formou, jakou měly být v naší zemi budovány „lepší zítřky“ po roce 1948.
Měli bychom mít na zřeteli, že v odbojové organizaci Světlana se nespojili pouze lidé politicky orientovaní od středu doprava, ale ve značné míře patřili k organizátorům lidé od středu doleva, včetně členů KSČ. Většina bývalých partyzánů byla levicového smýšlení a to, co programově chtěli, byla lidová demokracie „jugoslávského“ (rozuměj titovského) střihu. S povolením soukromého podnikání menšího rozsahu (hlavně ve službách a obchodě, malovýrobě a v zemědělství a se samosprávnými radami pracujících), ale na druhé straně se státní garancí klíčových oblastí. V Československu budovaný totalitní režim gottwaldovského socialismu (komunismu) byl plně podřízen stalinistickému modelu z tehdejšího Ruska (SSSR). Proto je padesát let „lidové demokracie a socialismu“ v Československu nejen bojem mezi klasickou politickou pravicí a levicí, ale taky bojem mezi liberálně se tvářícím „socialismem s lidskou tváří“ a „dogmatickým komunismem“. Kdo kam patřil na této pomyslné škále, to se neodvažuji třídit. Každopádně známé heslo „soudruh soudruhovi vlkem“ bylo v našich podmínkách naplněno až po okraj.
Jak ale píše prezident Václav Klaus ve své nejnovější knize: „Na podstatě nemravnosti tohoto násilnického režimu to nic nezměnilo. Zástupy žen a mužů, kteří u nás za střet s komunistickým režimem zaplatili životy či mnohaletým vězněním, jsou neodpustitelnou vinou. Nepřímo byly odsouzeny i jejich rodiny. Odbojových činů či riskantních projevů nesouhlasu bylo mnoho a všechny si zaslouží uznání a obdiv. V některých etapách totality se popravovalo, v jiných „nespolehliví“ a jejich děti a rodinní příslušníci „jen“ nesměli studovat či pracovat podle své kvalifikace a představy.“ A do jaké míry byla Světlana „infikována“ spolupracovníky StB a jak se StB dařilo do struktur Světlany pronikat, to nechť odhalí svým bádáním renomovaní profesionální historici. To nejsem ani já, ani dr. Pospíšil. My můžeme jenom v bádání pomoci. Už třeba tím, že se budeme zabývat nějakými dílčími událostmi, které se k dané problematice vážou.
A teď zpátky k úvodní myšlence: Postavit členům Světlany pomník nebo alespoň pamětní desku!? Vedoucí představitel znojemské (božické) Světlany přímo v Božicích padl, další božičtí členové a spolupracovníci byli postupně zatčeni, více jak rok a půl (někteří více jak dva roky) drženi ve vazbě v Uherském Hradišti, vyslýcháni (jak asi?) a nakonec v procesu v červnu 1951 odsouzeni k vysokým trestům (od 25 let do dvou), které si v různé výši tvrdě odpykali v žalářích a v pracovních táborech. Jeden z nich v komunistickém vězení dokonce zemřel.
Kdo má právo soudit jejich činy? Myslím si, že nikdo z nás toto právo nemá. Je to svým způsobem podobné jako s nešťastným pomníkem rudoarmějcům v Králově Poli. Má právo tento pomník na svou existenci, když byl hned po válce postaven jako výraz díků padlým, i když tam dneska nemůžeme najít žádné kosti? Diskutovat můžeme o symbolice a jiných okolnostech, ale asi ne o samotném pomníku. Puntičkáři si vždycky své zdůvodnění najdou, uniká jim ale smysl. Smysl obětí a smysl činů. A tak je to i u nás v Božicích.
V minulém století byly v naší obci odstraněny, pokud vím, tři pomníky: pomník císaře Františka Josefa I. (kde přesně stál, nevím, z jediné dochované fotografie se zdá, že přes silnici naproti kostelu), pomník německých padlých z obou světových válek v Božicích (jeho části se po obci ještě dnes najdou) a kontroverzní pomník k 30. výročí osvobození. Všechny tyto pomníky by asi měly stát. Zatím byl znovu postaven jenom ten poslední. Byl aktuálně doplněn o pamětní desku a umístěn na jiné místo (božickými Němci považované za tajemné, čarovné, jaký to paradox dějin!).
Mohli bychom v našem současném století taky přispět k tomu, že nebudeme pomníky (a jiné památky) jenom odstraňovat (nebo je nechávat chátrat, až spadnou samy, jako některé kapličky a kříže), ale taky se zasadíme o to, že si důležité události, které zůstanou trvale s naší obcí spojené, připomeneme pomníkem novým. Nejvhodnější místo pro jeho umístění by bylo před bývalou masnou, kde přímé události spojené se Světlanou vrcholily. Nebo – zatím – aspoň pamětní deskou. Nejvhodnějším místem pro ni by byla budova obecního kina Marta. Její tehdejší majitel byl oním padlým velitelem Světlany.
Tak jsem sám zvědav: Zvítězí rozum a cit, nebo falešné puntičkářství a zbabělé kličkování?

Na fotografiích jsou pomníky, které ze svých původních míst zmizely. Jeden už se vrátil ...

Ladislav Nevrkla

Diskutovat
Zobrazit všechny příspěvky

Pro zvětšení klikněte na foto.